První měsíc za mnou / First month completed

Fimo v umělecké škole / Fimo in the local art school

Vlastně už měsíc a týden, ale nějak jsem poslední týden neměla čas sednout k počítači a něco napsat. Měly jsme v plánu výlet do Tbilisi, tak jsem honila přípravy, ale nakonec jsme nejeli, takže pátek a sobotu jsem strávila vymýšlením a realizací dalších rukodělných nápadů, zaplácaná od škrobu a barev, a v neděli jsme vyrazili do víru velkoměsta, do Batumi, o tom až příště a tolik jen na moji omluvu :-)

Málokomu se vejde celý člověk do hledáčku

Dvojčata z Baileti / Twins from Baileti with a classmate

Jsem tu měsíc a hrozně to uteklo. Mám letenku do Prahy na týden, v termínu 13.5. až 21.5., takže si to napište do diářů a za uši a doufám, že se potkáme na někde v Praze u piva, které mi tu fakt docela chybí. Tj. za necelé dva měsíce budu doma na chvíli a pak necelé dva měsíce tady na projektu, měsíc cestování a jsem zpět. Jak voda, už to vidím.

Ale abych začala od začátku, nebyl to vždycky takový med. Mám za sebou několik školení na kulturní šok (znalost teorie pomáhá), takže jsem se nebála, co mě tu bude čekat, moc jsem neřešila a nechala se překvapit. Přijela jsem do příšerného počasí, zima, sníh a déšť, kolem nuly, topení v bytě není, jen přímotopy. Voda se doplňuje do cisterny někde nahoře obden nebo ob dva, takže občas bez vody, no a občas bez elektriky, takže i bez topení... První týden se nic nedělo, ani jsem Natii, šéfovou té neziskovky, neviděla. Městečko na první pohled nic moc, no fotky jste viděli z mojí procházky. To byl první týden. Víkend docela depka, taková otrava, vstávala jsem v poledne, nic se mi nechtělo, jíst se mi nechtělo, ven se mi nechtělo, práci jsem neměla, na internet do vymrzlýho kanclu se mi nechtělo... a pak už to bylo jen lepší. V pondělí týden po odletu jsem měla schůzku v místní umělecké škole, od středy jsem začala učit rukodělky v téhle škole, dvakrát týdně, od dalšího týdne pak přibyla skupina děvčat s učitelkou němčiny, od dalšího týdne angličtina pro děcka dvakrát týdně, mezitím někdy ruština, minulý týden gruzínské tance a tenhle týden začínáme kurz pro dospělé... takže sotva stíhám všechno připravovat a rozhodně se nenudím :-)

Můj rozvrh / My weekly schedule 

Ruština a tance jsou zábava, a ruštiny mám teď, když je Kris na cestách, 2x týdně 1,5h jen pro sebe. Navíc domácí úkoly, takže to docela přibývá rychle a den ode dne vidím, jak řeknu víc a víc. Ne že by to bylo perfektní, ale moje roztříštěné znalosti si konsoliduju a zlepšuju si slovní zásobu a je to jedna z věcí, která mě tu moc těší. Ještě nevím, zda mi to celé pokryje rozpočet na jazyky, co mám v projektu, nebo budu muset přitlačit, ale klidně asi přitlačím. Moje učitelka Světa je fakt akční a dobrá, po prarodičích Polka, a její maminka se jmenuje  Valeria Ivanovna Sirotina a má ráda zelenou barvu a pivo a vůbec mě to hodně baví. (V Rusku je moje jméno Kamila Ivanovna Sirotna, tzv. otčestvo) Je jí 49 a má 30letého syna, ale na "Gruzínku" je fakt hodně šik. Někdy jí vyfotím.

V kanceláři, u přímotopu / In the office 

Angličtinu sice neučím z voleje, mám tam děti různého věku a snažím se pro ně vymyslet nějakou zajímavou, stravitelnou formu, ale přípravy mi moc času nezaberou, je to tak nějak logické, ta návaznost, takže na každou hodinu se připravuju tak max hodinu nebo dvě, například vyrábím karty na hry. Jinak je tu s rukodělkama, každou věc, co chci dělat s dětma, musím vyzkoušet, jestli to půjde (buď je to něco nového, nebo mám trochu jiný materiál), pak vyrobit ukázku, raději několik, pak vyrobit mezifázi, nakreslit případně návod... Mám sice tlumočníka na hodinách v umělecké škole, ale Datovi je 16, mrká tam na 14leté slečny a překládá i moje poznámky bokem (například když řeknu: Dneska jsou docela šikovný, že jo?), prostě na 16letého kluka super, ale přímá komunikace to není... na další hodinu chystám poprvé k zadání i delší povídání a otázky (budeme dělat čínský znak pro jaro z papíru), tak uvidíme, jak to ukecám. Kolikrát je ale nápad z internetu slepá ulička, není to zajímavé nebo se to nepovede jak by mělo, takže prostě když jsem doma, nepíšu blog, necvičím nebo nejsem na netu, tak bastlím.

Sklad bastlících potřeb / Here i store my handicraft material

Hra na angličtinu / Game I made for the English class

A některé moje výrobky / And some of my creations 

Ještě k aklimatizaci, trochu šok pro mě byly i ty podmínky tady, nečekala jsem buhvíco a rozhodně to není špatný, jak si tu bydlíme. Ale je to otázka zvyku. Po korejské boudiččce jsem byla připravená na ledasco. Je to dvanáctipatrovej panelák, bydlíme v přízemí, vchází se k nám z průchodu, nejsou tu žádné vstupní dveře dole, jak znáte u nás. Dvojpokojový byt, kuchyně protažená do jídelny, kde se vejde ještě jeden stůj a postel pro hosty. Jeden pokojík malý, s balkónem, obložený dřevem, tam bydlí Sylvia. Druhý náš, velký, bílé olezlé zdi, bez okna, jen s velkými dveřmi do té jídelny, tam bydlím s Dianou. Když jsem přijela, byla taková tma a zima, že jsem si ani neuvědomila, že nemáme okno, teď ale většinou přes den sedíme v jídelně, tady i chystám rukodělky nebo počítačuju a vedle zalejzáme jen spát, koukat na filmy (plán je jeden týdně) nebo cvičit jógu (s Dianou, několikrát týdně). Kuchyně je jednoduchá, ale stačí, teplá voda neteče z žádného kohoutku, jen ze sprchy, když pustíme bojler. Lednici jsem musela odvšivit, rozuměj odplesnivět, nechala jsem na tom ruce a půldne práce. Koupelna je permanentně mokrá, vůbec nevětrá, i byt je dost vlhkej, ale plíseň tu není, aspoň že tak.

Naše kuchyně / Our kitchen

Velký pokoj a dveře do jídleny, přímotop netopí právě / Our big room with the only source of light throu the door

Jídelna / Dinning room 

O jídlo se většinou, ale ne vždy, staráme s Dianou společně. Jedna vaří pro druhou, nebo spolu, nebo každá sama a jindy, zatím to vyplývá velmi dobře a přirozeně. O snídani jsem je už dělila v jiném blogu(čtvrt kila domácího jogurtu denně a za tu dobu, co tu jsem, jsem snědla aspon 1,5 kg marmelády k snídani), oběd buď něco rychlého doma (polívku) nebo restaurace (chinkali, chačapuri, optimalizace na cenu, většinou tak za 70kč za nás obě i s čajem). Gruzie má vlasní mandarinky, pomeranče, grepy a kiwi, takže jsou levnější než jablka, zelenina je bohužel teď drahá, takže si papriku dopřeju jen občas, ale to se s jarem zlepší snad. Základ našeho vaření jsou brambory, rýže, těstoviny, cibule, zelí, rajčata (rozumná cena 25Kč/kg), lilek (40Kč/kg), občas ujde cenově i květák. Kupujeme si taky na tržnici sýr, buď měkký levný, takový tvarohový šťavnatý, nebo tvrdý sulguni, je uzený i neuzený. A chleba jím jedině rozpečený na másle, je moc dobrý a velký kosočtverec s dírou uprostřed (ten tvar je vtipný) stojí 7Kč.  Trochu moc podrobností, co? Ještě dodám, že jeden lari je 10Kč, takže se to dobře počítá.

A ještě to důležité, nějaké srovnání s Koreou. Po dvou telefonátech s rodinou jsem si uvědomila, že možná není zjevné, že se tu vlastně mám moc dobře. V Koreji to bylo krásné. Nádherná příroda, stoprocentní exotika. Buddhistická škola, teplé jídlo třikrát denně, civilizace daleko. Práce málo, očekávání školy vcelku nízká, zpětná vazba minimální. Interakce s místníma ano, ale ohromná jazyková bariéra. Celý den s děmi, přesto docela izolace. Impakt projektu - pár dětí v místní škole. Ne že by to nebylo hrozně zajímavé a ne že by to nemělo smysl. Ale tady je to jiné. Žijeme ve městě. Pracuju na třech různých místech, z toho jedna vesnice, kde opravdu není nic. Projekt mám napsaný podle sebe, tj dělám, co jsem chtěla. Pracuju s cca 50 různejma dětma z různých škol. Nenahrazuju normální učitele, jako to bylo částečně v Koreji, ale dělám to, co jim chybí - nějakou aktivitu po škole, nějaké "přilepšení". V tom, co dělám s dětma mám volné ruce a musím říct, ne že bych věděla přesně, co mám dělat, ale vím to podstatně lépe než v Koreji. Tam mě to tak bavilo, že jsem si vybrala / vymyslela obsahově podobný projekt, i když před odjezdem do Koreje byla práce s dětma moje největší noční můra.  Takže s prací jsem spokojená a Gruzie je zatím dobrá země, přiměřeně pohodlná, ale zase dostatečně rozvojová na to, abychom tu byli potřeba. Ne jako v Koreji, který má HDP v přepočtu na hlavu zhruba jako ČR, tj ve čtvrtý desítce světově. Gruzie má sedminové HDP, cca 120. místo, v žebřícčích má sousedy jako Svazijsko, Mongolsko, Irák nebo Kosovo, ať nelovím tak daleko. Více v chystaném článku :-)

Auta projíždějící Baileti / Cars passing trhough Baileti

Co bych ráda napsala: Článek o Gruzii, co jste vždycky chtěli vědět a báli jste se zeptat. Je to asi nejchudší země, ve které jsem kdy byla (pominu-li Čínu, ze které jsem viděla hodně pozlátka v Pekingu a Šanghaji a nemám celkový obrázek, per capita HDP má lehce vyšší Čína než Gruzie).  Hlad tu není, ale blahobyt taky ne. Mají hodně zajímavou starobylou historii, pro mě je to Evropa, ne Asie. Mají i hodně pohnutou moderní historii, rozhodně ne po samostatnosti rovnou vstříc demokratickým a kapitalistickým zítřkům, ale velmi těžká devadesátá léta. Jsou velmi fixovaní na svoji národní identitu, přesto v tom nevidím nacionalismus. A víc si nechám už na ten článek, jen budu ráda, když mi do komentáře napíšete, co by vás zajímalo. A na jídlo se neptejte, jídlo ne, jídlo bude, ale bude samostatně, až nasbírám dost materiálu :-)

Bonus pro ty, co dočetli až sem - jména mých studentů:
Chlapci: Mamuka, Zura, Laša, Amirani, Gio, Šako, Erekle...
Děvčata: Etuna, Tamta, Lalo, Salome, Margo, Keti, Nino, Cira, Elene, Chatia, Tatia, Lika, Liliana, Sofo, Lana...  Haček je ten, že některá ta jména jsou stejná, třeba Tamta a Tamo a Tamiko je Tamara, ale děcku se nějak začne říkat podle jeho oficiálního jména a to mu pak už zůstane a říká se mu jen tak, takže třeba Giorgij má spoustu variant, ale pokud se někdo představí jako Gio nebo Gago, tak neradno mu říkat jinou variantou jeho jména, prostě na to neslyší...

This time, i am sorry, no real English version. The conclusion is, i am having a good time here. It is not as beautiful and exotic as South Korea was, but i feel more useful - rather that I can use my skills better here. And this country needs volunteers more then South Korea does. Actually i dont know whether i really have any not-czech speaking readers, if yes, let me know. I would like to prepare an article about Georgia in general, what you might wanna know and never dared to ask :-)  

Na předodjezdovém školení nám Monika říkala -když budte potřebovat, udělejte si něčím radost. Jídlem, co máte rádi, atp. Já jsem si udělala radost a sehnala slušné instatní kafe, freeze-dry, dělá i trochu pěnu, rozhodně výrazně nadstandartní. Mňam.  / Instant, but pretty good. Better then expected.