Den nultý, první a druhý.. / Day zero, one and two...

V pondělí 14.2. jsem nočním letem ČSA na lince Praha - Tbilisi vyrazila na cestu. Na letišti bylo drama nejen loučící, ale také drama s váhou, které odneslo jedno tričko a hlavně jedna lahev becherovky, kterou jsem musela nechat Honzovi. Kufr měl 23kg, příruční zavazadlo 12kg, moje kabelka aspoň 5kg plus já, takže dohromady do Gruzie letělo 100kg. Polovinu mé váhy zavazadel tvoří věci na rukodělné kurzy, které tu mám vést. Kvůli tomu se mi do batohu nevešly tak zásadní věci, jako baterka, spacák a nůž, což jsem všechno troje už stihla olitovat.



Ne letišti mě po chvíli čekání vyzvedl Kakha, což je manžel séfky té neziskovky. Momenty, kdy jsem se dvěma neznámými Gruzínci seděla v taxíků a řítila se (vhodné slovo pro styl jízdy pana taxikáře) ulicemi Tbilisi nebyly úplně nejlehčí, i když Kakha se snažil alespoň z taxíků mi ukázat krásy Tbilisi a co všechno nechal Mischka (rozuměj pan prezident) postavit. Po příjezdu na spojené vlakové a autobusové nádraží (to by se Kajmanovi líbilo) jsem zjistili, že otevírá až v šest a je 5.17. Kakha sice vyhrožoival, že zavolá prezidentovi a že jsou všichni duraci, ale dalo se těch 40 minut vydržet. Pak následovaly další 4 hodiny, do plánovaného odjezdu maršrutky, protože první a druhá třída ve vlaku byly už vyprodané. Pak další dvě hodiny čekání v maršrutce na odjezd, protože prý byla zasypaná nějaká silnice v horách, ale já myslím, že čekal, kolik ještě prodá lístků. Ta maršrutka byla tak vymrzlá! Ale v poledne, sedm hodin po příjezdu na autobusák, jsme konečně vyrazili na těch 320km do Ozurgeti, které zasněženými horami trvalo ujet asi 6 hodin. Nahoře v kopcích byly ty závěje opravdu dvojmetrové!

Kakha mě vyložil v bytě, který sdílím se dvěma Polkami, taky EVS, Dianou a Sylvií. S Dianou mám i společný pokoj, ale krásy našeho bytu nechám na jindy. Jen jsem rychle vyházela pár věcí, dala si čaj a ještě zašla do kanceláře, protože napevno slíbený internet v bytě ještě pořád nemáme, a to tam holky bydlí 14dní. Večer se se mnou Diana podělila o svoji večeři, hranolky smažené na pánvi s gruzínským kečupem, pak už jen čaj, vybalování, sprcha a spát.

Ráda bych napsala něco i o dnešku, ale pravda je taková, že ve dvanáct jsme přišli do kanceláře, seděli u svých notebooků, pak šli koupit nějaké potraviny, na oběd, seděli u notebooků, šli se podívat, zda je otevřené muzeum a koupi nůžky, seděli u našich notebooků a teď je skoro osm večer a ještě tu sedíme. Mojí šéfovou Natii jsem ještě nepotkala dneska, ale Kakha mi dal aspoň peníze na půl měsíce na jídlo, protože to si kupujeme a zařizujeme sami. Zda je to moc nebo málo ještě neumím říct, dneska se mi ale podařilo utratit týdenní příděl.

Diana má zajímavý projekt zaměřený na propagaci regionu a zítra se v rámci toho chystá na výlet do přilehlého městečka, takže protože tento týden mám na aklimatizaci a nemám žádné povinnosti, chystám se s ní.

A než půjdu domů, nahodím ještě aspoň pár fotek :-)

Nas barak

Gruzinsky napis na obchode

Prasata pasouci se pred kostelem

Moc dobry gruzinsky jogurt Matsoni

On Monday Feb 14th i took a night flight from Praha to Tbilisi. It was a little dramatic at the airport, since my luggage was slightly overweight and i had to gave up a bottle of Becherovka. Together with me, there was 100kg flying to Georgia, most of my luggage being material for handicraft lessons. That´s why i didnt take such crucial things like torch, sleeping bag and knive, which i have already regreted. 

I was picked up by Kakha, husband of Natia, boss of the NGO. For marschrutka to Ozurgeti, we had to wait for 4hrs and then additional 2hrs in marschrutka.  I was so tired, that i did not pay much attention to the way to Ozurgeti, but we made these 320km in about 6hrs. 

I share the appartment with two polish girls, also EVS, Diana and Sylvia, with Diana we share the same room. After realizing there is no internet in our appartment, i went to the office, which is about 10 minutes walk, to let my family know i made it all the way here. Diana shared her dinner with me, and then i finally crumbled in my new bed. 

I would also like to share something about the next day, but the fact is, that we have not done anything. Shopping for some food and sitting in the office are not worth to mention.