Školení, mlha a déšť v Kakheti / Training, fog and rain in Kakheti

Tohle je tradiční způsob, jak ztvrdit významný přípitek / Traditional way of important toast

Nějak se nemůžu už několik dní sebrat a napsat k zpracovaným a popsaným fotkám pořádný text. Pořád tady poslední dobrou pršelo, a když nepršelo, tak jsem byla v čudu, a když jsem nebyla v čudu, tak jsem učila. A když prší, nemám chuť nic dělat. Ale musím to vzít po pořádku.

Dva měsíce po příjezdu (skoro, no) nastal konečně čas na popříjezdové školení, pro které byla vybraná oblast Kakheti, východní Gruzie, úplně hodně daleko od nás. Začalo to dlouho a megaútrpnou 7hodinovou cestou autobusem, ve kterém celou dobu vyhrávali hodně nahlas gruzínské vánoční a novoroční estrády. Aspoň ladili k tomu sněhu, který ještě pořád leží v nejvyšších polohách cesty mezi východní a západní Gruzií. Vyrazili jsme ráno v devět, dojeli do Tbilisi, metrem přestoupili na maršrutku a večer před sedmou dorazili do Gurjaani, kde nás čekal moc pěkný a pohodový hotel a večeře.

Naší školitelkou byla Ia, holčina, která dělala svoje EVS ve Wroclavi a ještě před tím během studia žurnalistiky rok pracovala v Gurjaani na stáži. Takže tam měla známé, které nezapomněla o návštěvě cizinců informovat, takže jsme večer měli společnost, Gia a Sosu. Jídlo bylo dobré a zase jiné, než tady u nás, dobrý sýr, pečená žebírka, nějaké neznámá mě zelenina a hlavně... víno. Kakheti je region vína, a tak nám pánové přinesli bílé i červené, abychom ochutnali. Gruzínská večerní společnost se neobejde bez přípitků, jak jsem už vysvětlovala v příspěvku o Samtredii. Těžké je to, že se člověk nemůže napít, když chce, ale jen tehdy, když je přípitek, a jakmile položí skleničku na stůl, musí čekat na přípitek další. A přípitky jsou seriózni, na naše setkání, na naše vlastni, na zdraví našich rodičů, na boží požehnání... v jednu chvíli se zvedli, že jdou pro tašku... tak jsem byla zvědavá, co přinesou :-) a přinesli střešní tašku, no vic obrázky, ze které se pijou vážné přípitky. Seriózní gruzínský zvyk, žádná drinking game. Vína přinesli tolik, že nám vydrželo na další dvě večeře v hotelu.

pít víno ze střešní tašky / drinking wine from a roof tile

Natia

Naše večerní společnost / The supra company

Druhý den začalo školení a trvalo do podvečera. Nic nového pod sluncem, takže se nebudu ani rozepisovat. Navečer nás Soso a Gio vzali autem do Tsindaali, což je zámek a vinařství asi 30km od Gurjaani. Vše kromě parku bylo už zavřené a počasí nám také nepřálo, tak jsem vyfotila aspoň zavřená vrata. Totiž když jsme dorazili, měli už zavřeno, a trvalo to pár dobře mířených telefonátů důležitým lidem, aby ochranka vyměkla a pustila nás prohlédnout si aspoň park.

Trénink - naše popříjezdové dojmy / Training - our on-arrival impressions

Natia & Ia

Pozdní návštěva zámku Tsinandali / Late visit to chateau Tsinandali

Druhý den se také školilo, ale času jsme si odpoledne utrhli trochu víc a vyrazili společně s Iou taxíkem ke kostelu Všech svatých, který je jediný tohohle typu v celé Gruzii. Je u něj i malý klášter, ale jak je tady zvykem, postavený tak, aby návštěvníci kostela a turisté klášter nerušili. To misto mělo fakt příjemnou atmosféru. Jinak nutno dodat, že Gurjaani samo o sobě, na to, že je v tak turisticky propagovaném regionu, nestojí za moc, stavem srovnatelné s Ozurgeti, jen je o něco menší.

Ia & Diana

Gurjaani

Kostel všech svatých nad Gurjaani / Gurjaani church

Jediný takovéhohle typu se dvěma kopulemi v Gruzii / The only one with two such copulas in whole Georgia

V pondělí jsme už měli volno, procestovat trochu okolí. S Dianou a Didierem jsme vyrazili ráno do Telavi maršrutkostopem (znamená to být na silnici a brát všechno, co jede, maršrutku za peníze i stopa, na maršrutku by se někdy čekalo i přes hodinu a tady během těch 15 minut čekání jedna dokonce projela kolem, jen neměla tři místa, tak ani nezastavila). Zastavil nám nakonec ředitel našeho hotelu, a pozval nás na prohlídku továrny na víno, kterou taky řídí. Degustace nechyběla a dostali jsme láhev darem. Takže pokud byste někdo chtěl vozit do Čech gruzínské víno ve velkém, mám prima kontakt :-)

Telavi je administrativní centrum regionu, je blíže k Tbilisi než druhé centrum, Sighnaghi, a nabízí možnost hvězdicově navštívit většinu památek v regionu. Pro nás to byla jen zastávka na cestě, místní pevnost se totiž vyjevila být jen obvodovou zdí uvnitř s poměrně moderním, z důvodů pondělka zavřeným perským palácem, který hostí muzeum. Ostrouhali jsme, naobědvali jsme se (chinkali se mi narozdíl od chačapuri asi nepřejí) a vyrazili k dalším cílům. Dianu především zajímalo Kvareli a v něm umístěné muzeum Iljy Čavčavadzeho, gruzínského literáta, politika a obrozence. A já jsem tomu nechávala volný průběh, protože počasí stálo za starou belu a do Kakheti se rozhodně ještě vrátit hodlám.

Degustace vína v Mukuzaani / Wine tasting in Mukuzaani

Pan ředitel nám předává dar / The wine factory director is giving us a gift

Telavi

Než bych vám o Iljovi psala, tak vám radši hodím link na wiki - http://cs.wikipedia.org/wiki/Ilja_%C4%8Cav%C4%8Davadze, kde si to sami přečtete, napadá mě paralela třeba s naším Palackým, taky má v kždém městě ulici, jednu z hlavních :-) Kromě všeho byl Ilja i podnikatel, bankéř tuším. Bohužel neměl dobrý konec, byl zavražděn patrně svými politickými oponenty z ruské dumy, jíž byl členem. Jako mučedník byl svatořečen a teď je to svatý Ilja Spravedlivý. V Gruzii má víc muzeí, v Kvareli se ale narodil a v zahradě moderního muzea je i jeho rodný dům, teda spíš rodná věž. V té době byla takhle oblast často napadána horskými národy a tak si lidé stavěli obranné věže a v takové Iljova rodina pobývala v době, kdy se narodil. Kromě věže ješte vedle stojí dům, který obývali v době bezpečí, tři místnosti s hezkými koberci a vinný sklep, větší, než celý dům dohromady.

Jinak v Kvareli je k viděni jezero, kam se prý jezdí každý víkend rekreovat ministři Míšovi vlády. A taky úúplně nová policejni stanice, kolem které se zuřivě uklízelo, protože druhý den mělo být slavnostní otevření a měl přijet Míša osobně. Teda přiletět, vrtulníkem. To všechno nám řekl velice příjemný pán, jménem Temuri, který je ředitelem továrny na výrobu sýrů v Kvareli a zastavil nám, když jsme se maršrutkostopem posouvali dále. Neměl sice cestu, ale svezl nás ke Gremi, katedrále a kdysi krátce hlavnímu městu Gruzie. I nás provedl, protože nás tam nechtěl nechat a chtěl nás odvézt až do Telavi. Nakonec jsme ho přemluvili, že nemusí, tak nám aspoň dal sýr, co měl u sebe, celé kolo. Hodní páni ředitelé. Během chvíle jsme byli zpátky v Gurjaaní, autem, kde podlahou byla vidět ubíhající silnice :-) Večer jsme si v restauraci našeho hotelu řekli o víno od Sosi a Gia, k tomu nařezali sýr od Temura, přiobjednali chleba, maso, pečené žampiony, které platila Evropská unie a užili si poslední den v pohodlí hotelu.

Svatý Ilja Čavčavadze / Saint Ilja Chavchavadze

Věž, ve které se Ilja narodil / Tower, in which was Ilja born

Vinný sklípek rodiny Čavčavadze / Wine cellar of Chavchavadze family

Moderní budova muzea / Modern museum building

Policejní stanice v Kvareli / Kvareli police station

Druhý den byl vyhražen na cestu zpět, ale protože jsem nechtěla absolvovat martyrium přes den, rozhodla jsem se pro noční vlak a Diana zůstávala v Tbilisi, tak jsme měly ještě celý den na dalši kousek Kakheti. Zamířily jsme do druhého centra Kakheti, do Sighnaghi. Město je výstavní skříní

gruzínského turismu, nově krásně opravené. Malinké, 2000 lidí. A má z něj být úžasný výhled dolů do údolí a na protější Kavkaz. Houbeles. Nejprve jsme navštívily klášter Bodbe, kde byla sotva vidět kostelní vež, přes tu hustou mlhu. Je tam pohřbená svatá Nino, a kus dole pod klášterem je i pramen sv. Nino, který léčí. Moc příjemné místo, v létě, když davy se tam chodí máčet, asi ne tolik, ale cestička dolů v mlze měla atmosféru.

V Sighnaghi je kromě dvou kostelů a muzea umění, co má i nějaké zajímavé zahraniční kousky k vidění hlavně zeď, opevnění, stavěné po mnoho století. Kousky hradby u města jsou hodně nové, zajímalo by mě, jak to vypadá, když je výhled... budu tam muset zajet ještě jednou. A pak už jen maršrutka, vlak, Ozurgeti, práce a o tom zase někdy jindy... :-)