Na sever, do Kutaisi, Tkibuli a dál / Northbound, Kutaisi, Tkibuli and further

Katedrála / Cathedral Bagrati

Minulý víkend.. nezačínám takhle skoro každej blog? Asi jo, ale je to pravda. Takže minulý víkend :-) Minulý víkend jsme se už v pátek s Dianou vypravily na několikadenní cestu na sever. Za Tomášem, českým EVS dobrovolníkem, co žije v ještě menším městě než my, jménem Tkibuli. A po cestě jsme měly i Kutaisi, takže jsem konečně dohnala rest a viděla všechna tři gruzínská města, co si můžou říkat města.

Výhled z Bagrati / The view from Bagrati

Potom, co jsem viděla Batumi, které má být výstavní skříní gruzínského cestovního ruchu, jsem od chudšího a méně propagovaného Kutaisi nečekala mnoho, ale město má moc příjemné centrum s parkem plnými lidí, velkou křižovatku místo náměstí se sochou Davida Stavitele a kolem křižovatky místní významné budovy jako divadlo a muzeum. Muzeum ostatně stojí docela za návštěvu, hlavně místnost se středověkými zlatnickými pracemi, které mi fakt vyrazily dech. X až XIII století, prý i starší, ikony, kříže, i v lidovějším stylu, co se zachovali ve Svaneti prý, bohužel se fotit nesmělo, ale našla jsem aspoň něco na webu.

Výlet na Udabno a zase pár fotek ze školy / Trip to Udabno and few photos from my lessons

 

Teda, dlouho jsem přemýšlela, jestli nechat krávu nebo kočku, ale nakonec nechávám oboje. Však vy si vyberete. Koťátko se choulilo v té příšerné budově, kde máme kanceláře a válející kravka byla vyfocena kousek za Chokhatauri, směrem na Udabno. Chokhatauri už znáte z mého prvního výletu :-) Tentokrát jsme se tam vrátily, s Dianou a se Sylvií, abychom vypátraly klášter Udabno, který jako jeden z mála byl v provozu i za dob sovětských.

Udabno

Po Udabnu jsem se museli ptát, z našich map nebylo příliš zřejmé, kam se vydat. Nejprve nás pán posílal do Kakheti (na vysvětlenou, Udabno znamená poušť a tak je toho jména více míst po Gruzii) a pak nám paní říkala, že je to asi 10km a že to nedojdeme. Došli jsme, je to těch kilometrů tak pět. A celou dobu skoro žádná auta, takže maršrutkostop zabral až po dlouhé době, maršrutka nás zdarma popovezla posledních sto metrů k odbočce z hlavní silnice. Nakonec nás ještě dalších 500 metrů popovezl džíp, který vezl jednoho z mnichů, ale jen k bráně kláštera, protože dál ženy nesmí. Ani jsme nemuseli, zajímal nás jen malý, napůl do skály zakutaný kostelík nad klášterem, který je tím důvodem, proč se lidé na Udabno chodí dívat.

Školení, mlha a déšť v Kakheti / Training, fog and rain in Kakheti

Tohle je tradiční způsob, jak ztvrdit významný přípitek / Traditional way of important toast

Nějak se nemůžu už několik dní sebrat a napsat k zpracovaným a popsaným fotkám pořádný text. Pořád tady poslední dobrou pršelo, a když nepršelo, tak jsem byla v čudu, a když jsem nebyla v čudu, tak jsem učila. A když prší, nemám chuť nic dělat. Ale musím to vzít po pořádku.

Dva měsíce po příjezdu (skoro, no) nastal konečně čas na popříjezdové školení, pro které byla vybraná oblast Kakheti, východní Gruzie, úplně hodně daleko od nás. Začalo to dlouho a megaútrpnou  7hodinovou cestou autobusem, ve kterém celou dobu vyhrávali hodně nahlas gruzínské vánoční a novoroční estrády. Aspoň ladili k tomu sněhu, který ještě pořád leží v nejvyšších polohách cesty mezi východní a západní Gruzií. Vyrazili jsme ráno v devět, dojeli do Tbilisi, metrem přestoupili na maršrutku a večer před sedmou dorazili do Gurjaani, kde nás čekal moc pěkný a pohodový hotel a večeře. 

Naší školitelkou byla Ia, holčina, která dělala svoje EVS ve Wroclavi a ještě před tím během studia žurnalistiky rok pracovala v Gurjaani na stáži. Takže tam měla známé, které nezapomněla o návštěvě cizinců informovat, takže jsme večer měli společnost, Gia a Sosu. Jídlo bylo dobré a zase jiné, než tady u nás, dobrý sýr, pečená žebírka, nějaké neznámá mě zelenina a hlavně... víno. Kakheti je region vína, a tak nám pánové přinesli bílé i červené, abychom ochutnali. Gruzínská večerní společnost se neobejde bez přípitků, jak jsem už vysvětlovala v příspěvku o Samtredii. Těžké je to, že se člověk nemůže napít, když chce, ale jen tehdy, když je přípitek, a jakmile položí skleničku na stůl, musí čekat na přípitek další. A přípitky jsou seriózni, na naše setkání, na naše vlastni, na zdraví našich rodičů, na boží požehnání... v jednu chvíli se zvedli, že jdou pro tašku... tak jsem byla zvědavá, co přinesou :-) a přinesli střešní tašku, no vic obrázky, ze které se pijou vážné přípitky. Seriózní gruzínský zvyk, žádná drinking game. Vína přinesli tolik, že nám vydrželo na další dvě večeře v hotelu.

pít víno ze střešní tašky / drinking wine from a roof tile

Japonské obrázky a potíže s krachmalem / Japanese pictures and troubles with krakhmal

Stojany na náměstí před školou / Easels on the main Ozurgeti square in front of school

Minulý týden ve středu jsem si vymyslela s dětma docela patlačku, dělat "vzducholodě", jakože horkovzdušné balóny z nafukovacího balónku a papírmaše. Takže jsem pro všechny musela navařit škrob, tj rusky i gruzínsky krachmal. Celý kýbl. Kýbl donést do školy. A když tam přijdu, vidím celou školu před školou, se stojanama, jak malují a ředitel se ke mně hrne a říká, že dneska malují obrázky pro Japonsko a nic nebude. Sice jsem to chvíli rozdýchávala, ale pak jsem výbavu zahodila do školy a šla na ně aspoň s foťákem. Malovali různé zajímavé nápady, tradiční témata bez spojitosti s katastrofou, apokalyptické obrázky i optimistické obrázky.

 A druhý den, na čtvrteční lekci, už na  krachmal i balónky došlo :-) Ještě to není hotové, nakonec to je práce na tři týdny, uplacat, namalovat, ozdobit, takže jestli se povede, budete s výsledným produktem obeznámeni :-)

Poprvé v Tbilisi / First time in Tbilisi

Tzv. první škola v Tbilisi, školy se číslují. Za ní staví obludu / So called first school in Tbilisi, schools are always numbered

Poprvé, protože ta cesta z letiště a 6 hodin na nádraží těsně po příjezdu se fakt jako návštěva Tbilisi počítat nedají. Vyjeli jsme s Dianou nočním vlakem, mají lehátkový pro 4 lidi. Brzo ráno v Tbilisi nebylo špatně, měly jsme štěstí, že jsme našly otevřenou restauraci a daly si čaj, než byl čas vyrazit k Lence, české dobrovolnici v Tbilisi, u které jsme bydlely. Sice jsme dorazily na devátou, ale i tak jsme jí vzbudily, tady se prostě brzo nezačíná. Seznámili jsme se, uložily věci a vyrazily do města. Diana zná Tbilisi docela dost dobře a měla nějaké plány a nápady, já musím řict, že mi bylo vcelku jedno, co budu dělat, protože co neuvidím teď, uvidím příště. Vyrazily jsme na hlavní ulici, Rustaveli, zastavovaly se v knihkupectvích a zajímavých obchodech, to v Ozurgeti nemáme. Na oběd jsme zašli do čínské restaurace, co nám poradila Lenka,  ta restaurace má zvláštní obědovou nabídku, 50Kč za plný taliř, rýži a dvě hlavní jídla, lepší čína než česká, no nikoliv jako ta čínská.

Chrám na ulici Leselidze v centru starého Tbilisi / Church in the old centre of Tbilisi